Někdo dostal skvělej nápad - zastavíme čas. Nejdřív jsme ho museli najít, protože přeci neexistuje. To nebyla žádná sranda, prohledali jsme celý bar. Po dlouhé době, když se nikdo ani nehnul, jsme ho našli. Plazil se nenápadně kolem nás a dělal, že tam vůbec není. A pak jsme ho brzdili strnulými pohledy tak intenzivně, dokud se úplně nezastavil. Tím jsme třeba zahnali do slepé uličky i časosběrné dokumenty od Třeštíkové. (kromě jiného) Jenže, když čas stál delší dobu, začalo se z nedostatku "t" veličiny tvořit v místě časové diskontinuity vakuum. Přišlo nám to zajímavý. A chtěli jsme vakuum udělat co největší. Nejlepší by bylo, kdyby sahalo až nad Příčovy, navrhnul někdo. Jenže jsme narazili na problém. Při dosažení určité velikosti vakua, skočil na zcela prázdnou časovou osu jiný čas. Někdy minulý. Někdy budoucí. Po několika pokusech jsme již více čas nezastavovali a vyčkali obnovení času přítomného. Dostali jsme totiž strach, že by při těchto časových skocích mohlo dojít k nějakým drobným defektům. Třeba, že by jsme šli na záchod a stáli nekonečně dlouho dobu u pisoáru a nechtělo by se nám čůrat, protože už jsme byli před tím. (čas minulý) A nebo, o moc horší varianta. Chodili by jsme na záchod už zcela zechcaní, protože jsme si včas nedošli. (čas budoucí) Raději si s tím nezahrávat, znělo pak z našich úst. Tak jsem šel radši domu. Spát. A najednou jsem zase v práci. Tak by jsem řekl, že se to ještě moc nesrovnalo. S časem už si radši hrát nebudeme, ale zkusit ohnout prostor kolem baru je jistě výzva na příště.