Po víceméně úspěšných pokusech s časem jsme se zaměřili tentokrát na prostor. Jeho závislost na čase je jasně nezřejmá. Při brzdění času se prostor vůbec neměnil, ba ani trochu nekřivil. Ale v jeden památný den jsme si jasně všimli, že obrys postavy sedící na baru se jemně vlní. Neznatelně. Jako když se tetelí horko nad rozpáleným povrchem. A čím víc pil, tím víc se tetelil. Posloupností přímo úměrnou. K čemu jsme ale došli, je jako vždy překvapivé. Vlněním obrysu dotyčného bylo zřejmě způsobeno jeho vadnou projekcí. Ano projekcí! On vůbec neexistuje! Ten člověk je tu jen promítán soustavou 5D čoček v prostoru. (4D hmotnost, 5D pach) Nepřišlo nám to ani trochu divné, protože speciálně o existenci tohoto člověka se vedou spory na baru už dávno. Ale při pokusech na sobě, kdy jsme se nelidským pitím snažili rozložit i svůj obrys, jsme došli k překvapivému závěru - Není tu nikdo! Tedy nikdo fyzický. Všichni jsme jenom promítání do této pseudoreality. Je možné si toho všimnout pouhým okem při komunikaci s notně podroušenými lidmi. Jejich obrys se chvilkami úplně rozostřuje, kraje se třepí a mizí. Osobnost zcela ztrácí své jasné obrysy. Projekční systém je totiž tak zatížen alkoholem, že se mu nedaří promítanou postavu držet vzpřímenou, bez chvění a někdy si dokonce musí odpočinout takovým způsobem, že postavu na chvíli pohodí na bar, židli, nebo klidně na zem. Prostě, co je blíž. Někdy se snaží postavě odlehčit tím, že z ní počne vylévat zpět přebytečný alkohol, ale jednak je většinou pozdě a za druhé finální váha vylitého alkoholu nikterak významně nesníží váhu nalité projekce. Závěrem: To, že neexistujeme v této realitě může paradoxně i uklidňovat. Absurdita tohoto prostoru, který tu teď naše projekce sdílejí je tak veliká, že každý několikrát za den zvolá: "To snad není možný!" ! A my na to klidným hlasem říkáme: "Ne, není." Kdo za tím vším stojí a co tím zamýšlí? Na to se zaměří naše pozornost při dalším bádání. Budeme muset ještě provést mnoho a mnoho pozorování, aby jsme všemu přišli na kloub. A na oltář vědy naklást znovu svá těla (a nejen na oltář), neboť vetšinu našich pokusů provádíme sami na sobě. Ale pravda stojí i za naše zdraví.